Miloslav

Jsem jako tůňka.

Když mne najdeš, za vrbinou, co si ve mně vlásky močí, aby zůstala krásná a šťavnatá, rukou pročísneš klidnou hladinu, necháš kapky dopadnout zpět s prstů, díváš se a je Ti dobře, jsem rád. Tůňka, osamělá a ukrytá před zrakem turistických očí.

Cítím Tvou ruku, je to ona, je to ta pravá? Otevřu se nebo zůstanu pouhou vodou?

Tahle ruka mne krásně pohladila, ale její tvář je smutná.Měl bych něco udělat. Udělal jsem jí nebe.Koukala, ale stále byla smutná. Udělal jsem jí její obraz, smějícího se, šťastného děvčete. Stále byla smutná.Udělal jsem jí budoucnost. Pěknou.

Stále byla smutná.

Potom řekla tichým hlasem, tůňko moje, já do tebe skočím, už nechci být tu, mezi svýma.

Udělal jsem černou tůň, hnusnou, odpornou a vrbovým hlasem jsem jí odvětil.

Nikde neskákej, děvče čarokrásné, podívej, kdo si pro Tebe přišel!

Trošku jsem to přepísknul, protože žabí princ je hajzl neskutečnej, špulí hubu, na pusinkování ho užije a potom dělá drahoty,já mu dám, že nesundám si kalhoty. Uvidí zmetek žabí. Pošlu na něj z blogu báby.

A světe div se, děva tváří rozesmátou, praví, že by radši s tátou. Je to nový, je to síla, tohle zvládne pouze Míla:-)))